Rituál přechodu přes žhavé uhlíky - moje osobní zkušenost

27.03.2018

Stále ještě nechápu, že se mi to opravdu stalo. :-) Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se projdu po žhavém uhlí, tak bych jen z té představy hrůzou zešedivěla. :-) 

Každý máme nějaké vnitřní strašáky, něco, do čeho bychom se rozhodně dobrovolně nepouštěli. U mě tam rozhodně byl i strach, či respekt z ohně (jistě, i já jsem byla v minulosti upálena, jako mnoho žen, co znám)

A vidíte, dneska píšu o tom neskutečném zážitku, který jsem si dovolila prožít. Ano, překonala jsem svůj strach a teď se cítím silná a svobodná a proměněná. Odehrálo se toho ve mě opravdu mnoho, teď se chci ale pokusit popsat hlavně přípravu a vlastní přechod - tak jak jsem to prožila a vnímala. 

...zažehla jsem oheň v sobě, novou energii, vášeň...

Jak jsem k tomu vlastně přišla? Přirozeně a nenápadně jsem díky různým "náhodám" potkávala téma firewalkingu po celý loňský rok. Buď jako článek na netu, nebo mi někdo vyprávěl svůj zážitek - ale hlavně jsem věděla, že budu-li pokračovat ve svém tolik milovaném výcviku Kněžek Staré Evropy, že mě to asi čeká :-)

Nebylo to tedy rozhodnutí narychlo, byl to dlouhodobý proces, kdy jsem o tom přemýšlela a vnitřně si zpracovávala svoje strachy. A pátrala, co mě na tom děsí nejvíc a proč. (jako fyzická bolest, představa, že hořím...)

Nakonec jsem poslechla volání srdce (tolik jsem se chtěla vidět se svými sestřičkami z kruhu!), a přihlásila jsem se. Krátce poté následoval proces přijetí možnosti, že to prostě nepřejdu. Že ten strach bude větší a nezvládnu to. A že v tom případě to NEBUDE prohra. Upřímně tohle bylo asi pro mě to nejtěžší.

Když jsem si to v sobě zpracovala, následovalo zhruba 14 dní upřímného těšení na víkend. Jen jsem si ještě ujasnila důvody, proč to chci udělat, proč je to pro mě důležité. Proč se chci postavit svým strachům čelem. Pak už to vlastně bylo "jednoduché" - každý to má určitě jinak, každý máme svůj přístup k věcem, svoje zkušenosti a možnosti. Já popisuji svou cestu, která by se dala popsat jako proces postupného zrání :-)

...uvědom si, pro co hoříš, co chceš v životě...

Přechod žhavého uhlí můžeme chápat jako transformaci, vnitřní změnu, znovuzrození. Je to jeden z nejznámějších a zároveň nejstarších přechodových rituálů vůbec. Překonat strach a přejít uhlíky (mají okolo 500 °C) s vnitřním klidem a záměrem pro svůj další život je opravdu velmi výjimečně silný prožitek. Proto to znovuzrození - je to vědomá a hluboká transformace uvnitř. Je to chvíle, kdy se boří vnitřní hranice, kdy přímo fyzicky prožijeme zkušenost, že všechny ty stopky byly jen v hlavě. A že všechno je možné - tedy pokud si to dovolíme.

A já jsem se rozhodla si to dovolit. Víkend byl celý postupně vystavěn tak, aby nás naše báječné učitelky krok za krokem připravily na večerní přechod přes uhlí. Prováděly jsme různé zajímavé techniky na uvolnění starých bloků a strachů, formovaly jsme si každá svůj osobní záměr, proč to chceme podniknout, v čem chceme svůj život posunout dál či proměnit. Už to samo o sobě bylo poměrně náročné a intenzivní.

Později odpoledne jsme se všechny rituálně podílely na sestavení hranice, do které jsme s láskou, jasným záměrem a přesvědčením vkládaly obětiny (bylinky a svoje napsané strachy například) Zpívaly jsme, bubnovaly a užívaly si vzájemnou přítomnost a podporu ženského kruhu. S velkou úctou k ohni a přírodě jsme pozorovaly, jak hranice hoří a následně vzniká žhavé uhlí.

Pak ještě chvilka na přípravu žhavého chodníčku a směle do toho :-) Cítila jsem obrovskou podporu všech žen okolo mne. Viděla jsem ten kruh silných a moudrých žen, které jednu každou z nás povzbuzovaly pohledem a bubnováním. A tak jsem zula boty a stoupla si před žhavý chodník.

Vidím to jako teď - stojím v kruhu žen, přede mnou problikává ohnivý chodník a já v srdci i hlavě opakuji jen svůj osobní záměr. Nic jiného tam není. Jen prázdno a ta jedna věta. Opakuji si ještě slova VÍRA a VDĚČNOST. A najednou jdu. Není nic víc, než tahle chvíle. Jako bych slyšela, jak padly všechny hradby, co jsem si uvnitř sama postavila. Cítím obrovskou SVOBODU a vím, že teď už dokážu cokoli.

Jen co dojdu nakonec a užiji si radostný křik svůj a ostatních žen, mozek začne makat na plné obrátky - cože??!!! Jak to??!! To není možné, ono to nepálilo, stalo se to vůbec? To není možné!!

A za chvilku jdu znovu, prostě z čiré radosti a taky trochu ze zvědavosti. Držím si v hlavě jen ten záměr a jdu - a v jednu chvilku mi tam skočilo "jak to, že to teda nepálí?" a jako bych dostala pohlavek, v tu chvíli mi jeden uhlík olíznul nožku :-) - to byla nádhera!! Ano, líbilo se mi to! Bylo to takové potvrzení, že se ten zázrak opravdu děje, protože když budu věřit, tak to jde. Když si tam dám nějaké chtění nebo strach, tak na to dojedu.

S obrovskou pokorou jsem došla nakonec a uklonila se ohni. Další slovo mě napadá vděčnost. Protože bez pokory a vděčnosti to nejde. Děkuji proto ohni, bohyním, které při nás stály, svým sestřičkám a učitelkám a hlavně sobě.

Celý víkend (ostatně jako všechny strávené v kruhu žen) byl doslova magický, protkaný láskou, souzněním a znameními. Jsem nepopsatelně vděčná, za to, že si to dovoluji prožívat a užívat naplno.