Přechod po střepech - práce s emocemi

09.05.2018

Znovu jsem si dovolila splynout s živly. Tentokrát jsem se vnořila do hloubky vody - tedy emocí. Práce s emocemi je dlouhodobý proces, učíme se to vlastně celý život. Nalézáme také mnohé taktiky, jak utéct sami před sebou, nebo jak zametat rozjitřené emoce někam do šuplíku. Jaké je pak překvapení, když se jednou za čas přeplněné šuplíky vysypou :-)

Život může být tak plný a bohatý, jak jen si to dovolíme. Pravda je taková, že se neustále svazujeme nějakými svými myšlenkovými vzorci, obavami, strachy, předsudky, a přejatými "pravdami" od někoho dalšího. A jenom ten, kdo to zkusí všechno zahodit, procítí svobodu. Svobodu projevit se, a dělat to, co považuje za správné. Svobodu být sám/ sama sebou. Pak může bez obav následovat hlas svého srdce.

Ó, jak se člověku uleví, když se vykašle na názory ostatních! :-)

Ale zpátky k vodě. Znovu jsem vyslyšela volání své duše a po víkendu ohně jsem se přihlásila i na "vodu". Voda je pevně spjatá s emocemi - voda je může připlavit, pročistit a odplavit nepotřebné. Voda omyje, uzdraví, pohladí...

V rámci celého víkendu jsme pracovaly na rozpouštění starých emočních bolestí, a postupně se tak připravovaly na přechod po skleněných střepech. Uvědomily jsme si svoje těžkosti, které s sebou stále nosíme, a odpoutaly jsme se od nich. Vytahovaly jsme staré kostlivce a odpouštěly, nechaly odplynout. Hledaly jsme také svoje přání, svou vizi pro samotný přechod přes sklo. Něco, pro co nám stojí za to se případně říznout.

Objevovaly se různé strachy - že to nedokážu, že to bude bolet, že to přeci není možné, že to zkazím takhle přede všemi.... Každá z nás měla nějaký svůj hlavní strach. Ale to vše se odehrává jen v hlavě.

"Teď vstupuji do kruhu, teď je moje chvíle. Soustředím se jen na svou vizi, svoje přání, uvědomím si samu sebe a v naprosté pokoře a jen s tou jedinou myšlenkou pomalinku vykročím. Ani nevím, zda mám oči otevřené či zavřené, nevnímám ostatní, jen cítím svou obrovskou pokoru a vděčnost. A také neskutečnou podporu našeho ženského kruhu. Vnímám podporu, moudrost a sílu také skrze ženy, které mne v tu chvíli drží za ruce. "

"Přímo nadechuji tu energii a prožívám každou svou buňkou, že "všechno je možné". A je to tak, jsem zcela odpoutaná od svých představ, strachů, hlava konečně nic neříká. Je jen ticho a já. Přítomný okamžik, žiju, dýchám, cítím svoje nohy, jak našlapují na skleněné střepy, které jsme před chvílí všechny rozbily a které symbolizují naše strachy, obavy, tíhu... Teď svobodně a lehce kráčím po tom všem, jsem jako na hladině vody. Slyším to křupání střepů pod chodidly, ale přitom je to všechno tak měkké, jako kdyby to nebyly střepy, ale jen deka na trávě. Všechno je dokonalé. Vím, že když se osvobodím od všeho, co mi předkládá hlava, dokážu cokoli. Protože v té chvíli jsem tu opravdu JÁ a moje srdce."

Nevím, jak dlouho to trvá, prostě pomaličku našlapuji a přibližuji se konci "skleněného chodníku" Na závěr poklekám na židli, aby mi moje milované sestry očistily chodidla. Na jedno se mi přilepil střep a tak mi ho dají na památku. Jinak jsou moje nohy zcela v pořádku. Ani škrábanec. Je těžké popisovat nepopsatelné. Cítím neskutečnou blaženost, soulad, mír a vděčnost. Atmosféra je nádherná a pohltila nás všechny. A všechny jsme nakonec přešly a překonaly svoje počáteční obavy. 

Neříkám, abyste všichni šli stejnou cestou jako já. Každý směřujeme jinam a máme jiné způsoby, jak poznávat sami/y sebe. Jen jsem vám chtěla přiblížit jednu z milionu možností. Možnost, kterou jsem si s láskou vybrala pro sebe. Krásný den všem.  :-)