Dědictví našich babiček      Ohlédnutí za (nejen) ženskou linií rodu.

27.10.2018

Podzim už je tu v plné parádě, dává nám nahlédnout do své palety barev, ale také ukazuje tu drsnou a sychravou stránku. Připravuje nás na zpomalení, na zvnitřnění a silnější propojení se sebou. Je to čas, kdy se myšlenkami často vracíme k našim předkům. 

A to je hodně důležité, protože vzpomínáme na rodinu - na takovou velkou buňku, ze které jsme vzešli. Najednou se jakoby zastavujeme v čase a místo abychom pokračovali v šíleném tempu dopředu, začínáme se s melancholií a pokorou dívat do minulosti. 

Můžete se pustit do sestavování rodového stromu, zapátrat po svých předcích, příbuzných, můžete se s některými setkat... takové propojování realit, propojování rodin, které se běžně tak často nestýkají. Na řadu jistě přijde prohlížení fotografíí z minulosti dávné i nedávné. Vzpomínky, PŘÍBĚHY... 

Myslím, že taková setkání, nebo chvíle strávené v tomto pozastavení jsou nesmírným přínosem, duševní potravou pro moderního a zrychleného člověka.  Najednou dojdeme k tomu, že se nic nestane, když jedno odpoledne strávíme jen tak doma u krabice plné vzpomínek. 

Zjišťujeme, že hromada věcí, za kterými se pořád honíme není nic důležitého. Čas pádí a ty opravdu důležité věci, na které budeme jednou vzpomínat jsou DOMOV, RODINA, VZTAHY, ZDRAVÍ, DĚTI...  To ostatní jsou jen prkotiny.

Tento článeček vznikl jako malé pobídnutí, inspirace pro vás, co dělat když je venku tak deštivo a sychravo. 

A také vznikl na základě vlastního krásného prožitku - babička mi věnovala vyšívané ubrusy, krajky, přehoz, háčkované dečky a další skvosty. Před pár lety jsem nad tím vším ohrnovala nos, (jsem přece moderní žena, nemám to doma kam dát...) a teď mám slzičky vděčnosti na krajíčku a pozorně a poslouchám každičký příběh, který mi babička vypráví.

Beru jedno dílo za druhým do ruky a vidím tu práci, ten čas mojí babičky a její mámy a její mámy. Vidím ženy mého rodu, jak pečlivě a pilně háčkují nebo vyšívají... a je mi přitom krásně. Patřím k nim, jsem součástí příběhu... Vím jistě, že tyhle poklady nikdy nevyhodím a s láskou je předám svojí dceři, až přijde ten správný čas, kdy i ona pochopí, že to nejsou zbytečné hadříky. Jsou to takové malé důkazy naší ženské linie, takové hmotné vzpomínky na mojí babičku, prababičku, praprababičku. 

Tak už víte, co budete dělat, až tase bude venku deštivo? Krásné vzpomínání přeji..