když tělo řekne Dost!

08.12.2017

Ještě před pár dny jsem nosila v hlavě myšlenku, že musím napsat nějaký pravdivý článek o tom, jak se mi zrovna teď žije. Že musím udělat takovou malou slovní vzpouru proti všemu a všem :-) a vykřičet do světa, že MÁM CHŘIPKU a nikdo to nevidí a nebere na to zřetel... Rozumějte - mám tři relativně malé děti a ty prostě nechtějí pochopit, že se mi fakt nechce jít nakupovat, nejsem ani schopná vstát z postele, natož si na jejich povel jít s nimi hrát, dělat úkoly, a další "nutnosti". Měla jsem na sobě nonstop tři deky a stejně jsem se klepala zimou, o bolesti kloubů a svalů ani nemluvě... plus kašel tak šílený, že jsem se nemohla pořádně nadechnout... Snažila jsem se mluvit se svým tělem, ale jako bych tentokrát měla všechny komunikační systémy vypnuté. Včetně mozku. Prostě jsem jen byla, v hlavě totálně prázdno, sem tam nějaká fakt hnusná myšlenka, co hrozného mám určitě za diagnózu. (Podpořeno několikadenní bolestí hlavy) Nesnáším tyhle stavy.

Došla mi ale jedna zajímavá věc. Letos jsem jela celý rok jako šroubek. Představila jsem si, kolik energie jsem věnovala rodině, svým projektům, kolik času jsem strávila vymýšlením, budováním, zařizováním, .... Dlužno říci, že letos jsem se hodně věnovala i sobě a svému rozvoji :-) Pořád jsem něco "stavěla" a sršela energií. A teď mi asi prostě ta energie došla... Moje tělo už mi poslední týdny několikrát dalo jasně najevo, že takhle už ne, věděla jsem o tom, ale nějak jsem dělala, že to neslyším. Ha, já moudrá žena, jsem prostě nevyslyšela svoje tělo. Tak a teď to mám...bylinky, lektvary, vše možné po týdnu vzdávám a cpu se paralenem... :-)

Vidím v tom všem i jistou logiku. Kruh se uzavírá, je konec roku, konec dalšího cyklu. Od jarní čilosti a nekonečné síly, přes bujné opojné léto plné hojnosti, akce a radosti, přes podzim plný vděčnosti za vše kolem, k zimě, která to vše skoncuje. Je to taková smrt. Nebo vlastně jen přestávka, jak chcete. Je to chvíle na vypnutí se. Odpočinek. Prázdno. Čas na to, konečně se uklidnit, všeho nechat a v poklidu nabírat síly na další znovuzrození. Kolik z nás si to dovolí? Dřív než nám přestane sloužit tělo...

Během těchto posledních 14 dnů se mi vyjevilo hodně věcí, od zoufalství, vnitřních démonů, strachů, až nakonec po naději, štěstí a vděčnost. Vděčnost za to, co už jsem se na své cestě naučila, co jsem mohla nyní použít na své uzdravení. Vždy jsem byla hodně v hlavě, nebo lítala v oblacích, a nyní cítím stále intenzivněji, že se mám důkladně začít věnovat svému tělu. Když jsem v těle, jsem tady a teď, můj život má jinou kvalitu, prožívám vše tak "skutečně". Když cvičím pozdrav slunci, jako bych nebyla JÁ, jsem pohyb, plynutí, harmonie. Vše se rozplyne, i já... Nevěřila bych nikdy před tím, že je možné zažít takovou lehkost v pohybu. Vlastně ano, díky tanci, ale to je jiná kapitola :-) o tom příště :-)